Věrně a stále – jak šly dějiny kolowratského rodu

Stejně tak jako úsvit našich dějin, halí i původ rodu Kolowratů nejasná mlha starých bájí a pověstí. Jméno tohoto starobylého rodu založil příběh; silák, který zachytil loukotě kola u splašeného královského povozu, zachránil malého králova synka od jisté záhuby. Ze slov "kolo" a "vrať" se pak odvozuje jméno rodu.

Historické kořeny rodu tedy opravdu sahají k samotnému jádru českého státu. Orlice ve znaku Mladoty z Kolowrat je doložena již k roku 1205 a stala se znamením všech spřízněných větví Kolowratů. Pod červeno-stříbrnou orlici přidávají rodové heslo, Věrně a stále. Tímto heslem se snaží řídit i ve vztahu k ženám. Jak už to však v životě bývá, ne všem se to úplně podařilo. Kolowratové ale vždy zůstávali věrni svojí zemi, panovníku i Bohu.

Skutečným zakladatelem rodové slávy byl však až Albrecht Kolowrat (1347–1391), který věrně sloužil otci vlasti, císaři Karlu IV. Získal si jeho přízeň zejména tím, že panovníka ochránil při zákeřném přepadení v Pise. Albrecht také založil na opuštěném místě uprostřed lesů ročovský klášter augustiniánů poustevníků. Tam je tento slavný zakladatel pohřben a je asi původcem jednoho zvláštního úkazu. Kdykoli se totiž stane jeho rodu neštěstí, Albrechtův náhrobní kámen v ročovském chrámu začne „plakat“.

Při událostech na Bílé hoře stojí Kolowratové jak na straně katolické, tak i s českými stavy. Václav Maštovský z Kolowrat byl po Bílé hoře odsouzen ke ztrátě poloviny jmění. Naproti tomu Albrecht Libštejnský z Kolowrat si výhodně zakoupil rychnovské panství. Kolowratové i přes svůj evropský rozmach nikdy nezapomínali na české kořeny. Poddaný Rychnov zůstával českým městem a zámecká knihovna obsahuje velké množství česky psané literatury.

Posledním členem libštejnské větve byl nejvýznamnější politik rodu František Antonín (1778–1861), liberální protihráč Metternichova politického konzervativizmu. Stal se prvním ministerským předsedou Rakouského císařství. Byl vášnivým vlastencem, založil Národní muzeum a věnoval mu svoji mineralogickou sbírku a 35000 knih. Pražské Příkopy se po něm za Rakouska-Uherska nazývaly Kolowratská třída. Na Rychnově se po Libštejnských zachoval velmi cenný soubor zednářské literatury, nebo i pozoruhodné památky na židovskou obec. V knihovně je mimo jiné listina, ve které Židé Kolowratům děkují za zrušení daňových zátěží, nebo velmi vzácný svitek Esther ze 16. století, nejstarší svého druhu u nás.

Na výtečné muže nebyla chudá ani Krakowská větev. Pozoruhodným zjevem barokních Čech byl například Norbert Leopold (1728–1809), který se ve své době nepochybně počítal k nejškaredějším mužům Českého království. Jeho nehezký zjev však vyvážil jeho výjimečný duch, který si oblíbila samotná císařovna Marie Terezie. Stal se jejím kancléřem a důvěrníkem, později také ministrem vnitra, a možná i mnohem víc. Jejich korespondence je plná vzájemné náklonnosti. Vlasnoruční dopisy Marie Terezie jsou velmi vzácnou památkou, která je ale rozptýlena v několika rodových sbírkách včetně rychnovského archivu. Dalším, velmi úspěšným, i když zároveň nehezkým členem rodu, byla pátá manželka Viléma Albrechta Krakowského (1600–1688). Jeho bohatá a stará nevěsta Ludmila Eva měla svatební šaty pošité 6222 diamanty. Své šaty odkázala pražské Loretě a z těchto briliantů navrhl Johann Fischer z Erlachu náš nejvzácnější barokní klenot, pražskou Sluncovou monstranci. Můžete ji dosud obdivovat v pokladnici kláštera.

Ryzím vlastencem a filantropem byl březnický Jan Nepomuk Karel (1794–1872), kterému se říkalo Hanuš. Protože sídlil na Březnici, vypodobnila jej Božena Němcová v románu Pohorská vesnice jako hraběte Březenského, který se stává ochráncem a přítelem slovenských dráteníků. Božena Němcová zde líčí, jak nechal vystavět hrabě pomníček dráteníkovi, který ho při honu chránil svým tělem před smrtelným výstřelem. Pomník nechal opatřit nápisem „Bratr bratru“. Obrovská pracovitost hraběte a jeho láska k nejnuznějším lidem na panství nebyla vhodná pro účely komunistické propagandy, a proto bylo dílo často hodnoceno jako idealizované a málo zdařilé. Sama autorka si jej však cenila víc, než slavnějšího románu Babička. Hrabě později financoval cestu Boženy Němcové na Slovensko. Hanuš dále podporoval Matici českou, Společnost Národního muzea a veškeré snahy podporující českou řeč.

Jeho pravým opakem byl divoký hrabě Leopold (1852–1910), který měl opravdu dramatický osud. Zapsal se do dějin především posledním pražským pistolovým soubojem v roce 1876. Byl to správný souboj jak má být, šlo o ženu a o šlechtickou čest. Do Auerspergova pluku nastoupil i Leopold Kolowrat-Krakovský a začal se dvořit půvabné komtese Anně Valdštejnové, o jejíž přízeň se ucházel i Vilém Auersperg. Komtese se líbil víc Kolowrat, ale rodina stranila Auerspergovi. Když Auersperg začal Leopolda pomlouvat, vyzval ho na souboj. Po několikátém vyzvání hlava auerspergského rodu, strýc Carlos, nařídil souboj. Auersperg byl krátkozraký, střílel se zlatým cvikrem na nose a se zapáleným doutníkem v ústech, takže měl kromě oční vady ještě kouřovou clonu. Třetí rána rozhodla! Auersperg chybil, sám byl zasažen vpravo do břicha. Císař Kolowratovi udělil milost a on odjel do Ameriky. Na Kubě si našel dceru tabákového magnáta, Nadinu, baronku Huppmann-Valbella. Chudák komtesa Valdštejnová vstoupila do kláštera na Smíchově, kde zemřela roku 1903.

Není však divu, že syn duelanta a tabákové baronky Alexander Kolowrat (1886–1927) zdědil horkokrevný temperament. Byl jedním z našich nejslavnějších závodníků a opravdový šlechtic moderní doby – vzdělaný, ctižádostivý a přitom skromný svým vystupováním. Než začala jezdit auta, závodil na kole, později přesedlal na motorku. Velmi brzy se domluvil s automobilkou Laurin a Klement. Roku 1907 měl řídit ve Francii jejich sportovní model FCS, který se bohužel zdržel na železnici. Upravil si tedy svůj starý kabriolet typu F. Odmontoval z něho všechny nepotřebné součástky a v závodě zvítězil. A poté už téměř stále vítězil. Po první světové válce se Saša domluvil se svým starým přítelem Ferdinandem Porsche a začal se opět věnovat konstrukci závodního vozidla. Chtěli sestrojit malý přizpůsobivý vůz pro závodní účely. Alexandr Kolowrat stavbu financoval a automobilka L&K na jeho počest pojmenovala nový vůz „Sascha“. Saša zemřel v jednačtyřiceti letech. Jeho osudy jsou vylíčeny v knize Adolfa Branalda „Dědeček automobil“.

Jeho bratr Jindřich (1897–1996) zdědil také po rodičích horkou krev. Zúčastnil se protinacistického odboje, válku přežil a stal se velvyslancem v Turecku. I Jindřich si uměl proradit se starým předpisem, který říká, že si musí vzít sobě rovnou. Oženil se sice s ruskou kněžnou, ale ta byla neplodná, a tak si v pražských ulicích vyhlédnul krásnou a zdravou dceru pražského řezníka. Sledoval ji v tramvaji až na pražské předměstí. Bylo ji teprve devatenáct let. Jindřich si totiž před tím přečetl knihu O Eugenice, a rozhodl se, že se musí především kvalitním způsobem rozmnožovat. To se mu podařilo. Měl pět dětí a byl šťastný. Kněžna později ochrnula po autohavárii, skončila na vozíku a nakonec na následky zranění zemřela. A Jindřich Kolowrat se mohl šťastně oženit a později na celou anabázi takto vzpomínal: „děkuji své šťastné hvězdě, že jsem nebyl za volantem, ba ani v tom autě.“

Po převratu se vrátil do Čech a pokračoval ve vlastenecké tradici svého rodu. Pražský Kolowratský palác pronajímal Národnímu divadlu za jednu korunu ročně. V roce 1991 mu prezident Václav Havel udělil Řád TGM. Tato vedlejší větev Kolowratů se díky nemovitostem v Praze stala zámožnější než majorátní pán na Rychnově. Jindřich nakonec odkázal svůj majetek nejmladšímu synu Tomášovi.

Kolowratové sídlící na Rychnově měli, zdá se, trochu klidnější povahu než Leopoldova divoká líheň. Snad to bylo klidné prostředí venkova, které směřovalo jejich ducha k abstraktnějším cílům. Zdeněk (1836–1892) přijel do Čech roku 1868, když musel převzít rychnovské panství. Ponořil se do pečlivého studia historie a vzorně uspořádal rodinný archiv. Jeho bratr Bohuš byl výtečným hudebníkem a skladatelem. Jeho archív čítal přes 3 000 církevních skladeb i velké množství skladeb jiných autorů. Po jeho smrti panství převzal Hanuš Kolowrat (1879–1955), který také patřil mezi iniciátory známé protinacistické petice českých šlechtických rodů z roku 1939.

Jeho syn Kryštof Kolowrat (1927–1999) byl tím, kterému po válce připadlo majorátní právo. Tehdy již byla správa rychnovsko-černíkovického velkostatku vnímána spíše jako rodinná povinnost a přítěž, než jako zdroj příjmů. V únoru 1948 se Kryštof zúčastnil protikomunistické demonstrace, strávil několik měsíců ve vazbě a pak šel rovnou k pomocným technickým praporům. Pracoval u Státních lesů, v tkalcovské továrně nebo také asfaltoval silnici do Hradce Králové. V roce 1953 byl zatčen a uvězněn za protistátní činnost. Po roce 1968 musel emigrovat s rodinou do Rakouska.

Jeho syn Jan Egon (nar. 1958) je současným pánem rychnovsko-černíkovického velkostatku.

Nahoru