Rod Kolowratů od počátku do dnešních dnů

O znaku a jménu Kolowrat

Renesanční vypravěč Patrocký uváděl, že předkové Kolowratů užívali pečeť s kolem. Balbín pak tvrzení o kolowratském kole podložil smyšlenou erbovní pověstí, která odvozovala vznik příjmení Kolowrat od spojení slov „kolo“ a „vrátit“ ve smyslu otáčet a přitom vyprávěla o mimořádném silákovi z rodu Kolowratů. Ten měl zachytit loukotě kola vozu nejmenovaného českého krále a tak zachránit jeho převrácení a odvrátit záhubu jeho malého synka, když se splašili koně. Od tohoto „vrácení kola“ mělo vzniknout rodové příjmení. Bájné erbovní znamení Kolowratů, kolo s osmi loukotěmi, bylo ovšem užíváno i dalšími rody, zatímco Kolowraté vždy užívali jen půlenou orlici.

První historicky doložené zmínky o rodu Kolowratů

Prvním, prameny doloženým předkem všech pozdějších pánů z Kolowrat, byl Albrecht z Kolowrat (1347 – 5. července 1391). Jeho předkové se psali a pocházeli z vesnice Kolowraty u Průhonic a Uhříněvsi. Při tvrzi v Kolowratech se připomíná ještě před r. 1205 Mladota z Kolowrat, který měl jako erbovní znamení orlici – pozdější znak všech linií Kolowratů. Albrecht byl ve službách krále Karla IV. a v letech 1361 – 1363 maršálkem jeho manželky Anny Svídnické. V roce 1374 zakládá klášter pod Ročovem pro řád augustiniánů poustevníků. Byl třikrát ženat, s druhou manželkou Annou ze Slavětína měl čtyři syny: Albrechta ml., Mikuláše, Purkarta a Herforta, z nichž první Albrecht ml. byl praotcem linie Libštejnské a Krakowské. Během 14. a 15. století se rod rozdělil do osmi linií, a to na Libštejnské, Kornhauzské, Žehrovické, Bezdružické, Novohradské, Maštovské, Černonické a Krakowské z Kolowrat, z nichž poslední kvete dodnes.

Rodová pověst

Hrabě Norbert Leopold Libštejnský nechal přestavět rodový klášter v Ročově. Od roku 1674–1675 docházelo čas od času k pozoruhodnému úkazu v ročovském klášterním kostele. Náhrobní kámen zakladatele kláštera Albrechta z Kolowrat († 1391) bez vnější příčiny vlhnul. A to někdy natolik, že na něm stály krůpěje vody. Jeho „pot“ prý byl vždy předzvěstí nějaké vážné smutné události v rodě, těžké nemoci, ba i smrti některého člena rodu. Tento jev došel obecné víry a převor kláštera rozesílal listy členům kolowratského rodu pokaždé, když se kámen „opotil“. V době, kdy Jan Santini pracoval na dostavbě ročovského klášterního kostela, docházelo ke korespondenci mezi převorem a hr. Norbertem ohledně přestavby. V těchto dopisech z 5. až 7. měsíce roku 1715 připomíná převor hraběti, že se náhrobní kámen opět potil. Přesto vyjádřil naději, že to zlé znamení tentokrát nebude. Dne 11. 7. však dostává zprávu, že zemřel bratr hraběte Fr. Vilém († 4. 6. 1715) a tím se předpověď potvrdila.

Povýšení do říšského a českého hraběcího stavu

V roce 1658, 20. července, byli za své zásluhy (působili v císařských diplomatických službách a zastávali významné funkce jak správní tak zemské i církevní) Fr. Karel Ferdinand Ludvík, Jan Vilém a Leopold Oldřich, tři bratři z Kolowrat-Libštejnští, povýšeni do říšského hraběcího stavu a do českého hraběcího stavu potom 8. listopadu 1660. Ze všech nejdříve obdržel říšský hraběcí stav Zdeněk Libštejnský († 1640), a to 15. 4. 1624. U Novohradských z Kolowrat povýšení do říšského hraběcího stavu došlo o něco dříve, a to 4. 10. 1653. Z Krakowských to byl praotec všech odnoží, Vilém Albrecht († 1688), který obdržel říšský hraběcí stav 25. srpna 1671 a český 14. listopadu 1674. Ze starší větve Krakowských potom český hraběcí stav obdržel Albrecht Jindřich († 1704) a to 16. října 1700.

Moderní historie rodu

Zámek, velkostatek, zámecký park a přilehlá pole, louky, pastviny, lesy a rybníky v Rychnově nad Kněžnou a Černíkovicích obhospodařovali Kolowraté do 2. světové války, za níž byla na velkostatek, tak jako na většinu statků české šlechty, uvalena německá nucená správa. Po válce přebíral od státu majetek Otmar Kolowrat. Po únoru 1948 byl veškerý majetek, ať už movitý či nemovitý, zestátněn. V r. 1992 v měsíci dubnu byl dle restitučního zákona 87/1991 vrácen zámek a sbírky, a od srpna 1992 i pozemky, tj. lesy a zemědělská půda Kryštofu Kolowratu Krakowskému, který zde hospodařil do r. 1999, a od tohoto data vlastní velkostatek jeho syn Jan Egon Kolowrat Krakowský-Libštejnský.

Nahoru